Odkažte zpět:

Doslov


Má poslední práce, "Ii Hito" ("Dobrý člověk"), byla manga na pokračování, která zabrala dobu šesti let a měla 26 svazků. Přestože mě jako autora naplňovalo to, že jsem mohl kreslit tak úspěšné dílo, měl jsem zároveň takový zvláštní pocit… Když ho zkusím pojmenovat, bylo by to asi "neuspokojení z dlouhodobé práce". Pro člověka, kterému ještě nebylo třicet let, znamená šest let, věnovaných v podstatě jedinému tématu, v každém případě jednu z nejintenzivnějších fází života. Strávit větší část svého času jen tím mě naplňovalo lítostí. Samozřejmě jsem se ve skutečnosti cítil jako na malé lodičce, která je zmítaná mořskými proudy!




Chtěl jsem nakreslit něco kratšího. Krátký příběh, který se vejde do jednoho nebo dvou svazků. Chtěl jsem se jako autor a kreslíř lidem představit úplně nově.

Jednoho takového dne jsem o tom zase přemýšlel, a přitom jsem musel jet něco zařídit a nastoupil jsem do tramvaje. Obvykle si při jízdě čtu, ale tenkrát jsem zrovna s sebou neměl žádnou knihu. V takovém případě si krátím čas tím, že si čtu reklamní plakátky a vtom mi padla do oka dvě slova: "Saishuuheiki" a "Kanojo". Takový nesmysl, říkal jsem si, kdyby moje přítelkyně byla superzbraň. To bylo moje první setkání se "Saishuuheiki Kanojo". Byl jsem na to téma tak nepřipravený, že se mi hlavou začaly honit různé pošetilé nápady. Například jsem nechal tuto roli hrát moji ženu, představoval jsem si nás před naší svatbou, kdy jsme byli ještě o kousek bláznivější než teď! Nebo mě samotného, předtím, než jsem poznal moji ženu… Ještě bláznivější! Nebo nás oba v té snad jediné fázi života, kdy k životu stačí láska a lehkoatletický klub! Než jsem tou tramvají dojel tam, kam jsem chtěl, měl jsem už v hlavě obrys celého příběhu.


Je to příběh dvou lidí, Shujiho a Chise, kteří se do sebe poprvé zamilují a žijí ze všech sil až do konce světa.

Příběh o době, kterou ti dva strávili spolu, možná nešikovněji než ostatní lidé, možná později než ostatní, a o to víc se za svou láskou ženou. Čistá láska, kterou k sobě navzájem cítí, nic víc.

Právo nebo bezpráví nemá význam a realita existuje jen pro jejich pocity. Tváří v tvář této lásce není příběh, který si autor vymýšlí, nic víc než jenom lež. Nechtěl jsem psát nic, v čem bych upevňoval lži dalším lhaním. Chtěl jsem ukázat, jak oba dva žijí, jak se smějí, pláčou, trpí a přesto se dál milují. Tím jsem chtěl vzbuzovat pocity i v divákovi. Ať už to je radost, hněv, smutek nebo jiné velké pocity, které nelze popsat slovy. Proto jsem kreslil s takovým zaujetím, a než jsem se nadál, stránky, které se měly vejít do jednoho nebo dvou svazků, začaly, stejně jako Chisino tělo, popírat zákon o zachování hmoty. Čas na dokončení příběhu, který měl přijít během pár měsíců, se nakonec protáhl. Uběhly dva roky…

Na jednu stranu to byly dny, kdy jsem se s radostí znovu vrátil do pošetilých časů, které jsem nechal daleko za sebou, na druhou stranu to byly i dny, které pro mě jako pro autora byly úplně novým zážitkem.


Byl to pocit, jako by moje každodenní pocity byly svázány s pocity mých postav, pokud s nimi nebyly přímo synchronní.

Pokaždé při psaní textů (fáze práce, při které shromažďuji texty, které se později stanou základem rukopisu) jsem si uvědomoval slova a obraty, kterými jsem se vnořil hluboko do Shujiho pocitů. Přesto to byl občas pocit, že jsem se ponořil tak hluboko, že jsem se nedokázal vynořit. Když jsem kreslil scény, jako tu, ve které umírá mladý voják Nakamura, byl jsem po nějakou dobu v depresích a trpěl tím. Ale realita mě vždycky rychle dostihla, protože se blížil termín odevzdání rukopisu a moje žena se snažila mě všemožně podporovat. Ptal jsem se sám sebe, jestli jsem si pocity všech postav mého vymyšleného příběhu také vymýšlel, nebo jestli jsem v jejich případě byl víceméně automatickým zapisovatelem. Bez ohledu na stáří nebo pohlaví jsem opravdu šťastný, že jsem se mohl seznámit se Shujim, Chise a spoustou dalších postav, které v příběhu vznikly.

Když mluvíme o štěstí, autor nemá z ničeho větší radost než ze spousty reakcí svých čtenářů, a tato práce vedla k celé řadě pozitivních i negativních kritik a neuvěřitelnému množství protichůdných reakcí a názorů. Z toho jsem byl opravdu šťastný. Několik odpovědí na otázky, které tam padly… Shuji a Chise nemají příjmení. Je to proto, aby oba byli vám, kteří čtete jejich příběh a trávíte s nimi čas, velmi blízcí. Stejně jako nikoho ve vašem okolí, přítele, partnera nebo příbuzného neoslovujete celým jménem. A ještě něco… V manze se vyskytuje hokkaidský dialekt, který si pamatuji ze svých školních let. Vlastně co se týká toho, jak mluví Chise, to se vývojem její postavy vyvinulo spíše v Chisin dialekt.

Milí středoškoláci z Hokkaida, prosím vás, abyste se proto nezlobili.

Toto dílo je tzv. "seinen manga". Už při psaní jsem se zaměřil na čtenáře, kterým je kolem třiceti a proto jsem se pokud možno vyhýbal situacím a výrazům, které by nabízely informace na zlatém podnosu a zabíjely by představivost. Čtenář by měl vnímat a co nejvíce chápat realitu příběhu a tím se bez problémů dostat až k pocitům jednotlivých postav. Také co se týká zobrazování sexu, snažil jsem se, aby tato manga byla zveřejněna v časopise pro mladé dospělé, ve kterém lze publikovat sexuální scény, kterým jsem se při popisu milostného vztahu mezi postavami jejich věku nechtěl vyhýbat, bez toho, aby byl člověk nucen něco zakrývat nebo retušovat. Byl bych šťastný, kdyby se mnou v tomto bodě souhlasili i ti, pro které byla tato manga kvůli množství informací těžko pochopitelná, nebo se jim zdálo zobrazení sexu příliš otevřené.

To, že tato práce, při které jsem mohl s velkou radostí kreslit, co se mně samotnému líbilo, získala ještě více podpory od čtenářů než předešlá série a tím se z ní stalo velké dílo, které naplnilo dobu dvou let, byla pro mě jako pro autora velmi krásná zkušenost. Ten čas, kdy jsem se smál i trpěl spolu se Shujim a Chise jako jejich přítel, mi umožnili prožít: vydavatelství Shogakukan, tým z Big Comic Spirits, kde vycházel seriál týdně, moje první redaktorka Komuro-san, můj současný redaktor Hori-san a Seki-san z Volare, který navrhoval design obálek, na který jsem se pokaždé nevýslovně těšil. Yamaguchi-san z Ginnan-sha, kterému jsem až do konce přidělával práci, major Eguchi z obranných sil Japonska a H-sama, který pro mě prováděl průzkum pramenů, týkajících se vojenských otázek. Přeji všem, kteří měli s tímto dílem něco společného, mému týmu, mé ženě a všem mým čtenářům šťastnou budoucnost.

Když jsem psal osmou část kapitoly “Píseň lásky“, stalo se New Yorku to strašné neštěstí. Modlím se za to, aby lidé, kteří tenkrát přišli o život, stejně jako oběti války, která následovala, nalezli věčný mír. Za štěstí těch, kteří tím byli postiženi a lidí v jejich okolí. A zároveň za to, aby lidé na této planetě už nemuseli nést další taková břemena.


Není to šťastný, ale ani nešťastný konec. Není to dobře, ale není to ani špatně. Není tam spása, ale zůstávají přinejmenším vzpomínky a něco potom.

V životě člověka existuje jistě taková fáze, kdy má podobný příběh velký význam. Později, když uplyne asi tak pět let, se tato kniha může stát pro někoho bezvýznamnou. Když přijde tato chvíle, dejte ji, prosím, někomu dalšímu.

Ale i když se časy mění, některé věci zůstávají. S tímto přesvědčením jsem kreslil tento příběh. Kreslil jsem jej, protože věřím ve Shujiho a Chise, živé obrazy mého já v pubertě před 15 lety. Nejspíš jsme neměli pravdu, ale rozhodně jsme nelhali.

Mockrát děkuji.

Shuji a Chise, to jsme my.

V zimě 2001,

Shin Takahashi.